« Úvod | Most »

Pohádka o vesnici Dokonalostín

Byl jednou jeden Honza a ten měl velký sen. Toužil najít místo, kde žijí lidé bez chyb, kde každý má vše na co si vzpomene, zkrátka takoví Dokonalostín.
Myslel si totiž, že v takovém městě, kde jsou lidé bez chyb se bude žít překrásně. Ve vesnici, kde bydlel musel pořád myslet na tento sen, vždyť jeho soused věčně vykukoval a hledal záminku, aby s ním mohl diskutovat o svých pohledech na svět a někdy takové diskuze končily i hádkou.V práci si nevydělával tolik, aby si mohl koupit všechno co by chtěl. Štvalo ho, že ty, které má rád mu ubližují, že mu nejsou dost vděční za to, co pro ně dělá. Proto, když už to nemohl vydržet, rozhodl se, že to místo najde. Přece svět je tak veliký, že není možné, aby v něm nenašel místo svých snů.
hory menší
Svázal tedy do ranečku trochu jídla a vydal se na cestu. Cesta byla dlouhá a náročná. Procházel různými místy, vesnicemi i městy. Viděl nádherné domy, překrásná sídla. Setkal se z mnoha lidmi, kterých se vyptával na místo, kde by všichni byli dokonalí. Nikdo mu nedokázal poradit, kde by to místo našel. Honza přestával věřit, že opravdu takové místo existuje. Když takhle šel po cestě a pomalu se loučil s myšlenkou, že takové místo někdy najde, dorazil k ceduli Dokonalostín 2 km. Radostně si výskl a přidal do kroku. Začal si představovat jak to v té vesnici bude vypadat. Všude usměvaví, pozorní lidé, krásné domy......ani si při tom snění neuvědomil, že už je na kraji vesnice. Hned si to namířil k obecnímu úřadu, aby se přihlásil k trvalému pobytu. Po vypsání formuláře, který mu podala velice milá sekretářka dostal klíče od domu, v kterém bude bydlet, adresu místa práce, kde bude od teď zaměstnaný a nové auto jako dárek od obce, jako výraz vděčnosti, že se obec rozrostla o nového obyvatele. Honza za vše poděkoval, rozloučil se, nasedl do nového auta a vydal se hledat svůj nový dům. Jel pomalu a prohlížel si jak to v místě, které doteď bylo jen snem vlastně vypadá. Na ulicích viděl samé usměvavé tváře atraktivního vzhledu, štíhlé postavy. Na silnicích luxusní auta těch nejlepších značek, ukázněné děti hrající si jen s těmi nejnovějšími modely hraček. Když konečně našel svůj dům, velmi se zaradoval. Byl podle jeho představ. Vešel tedy dovnitř a nepřestával žasnout. Všechno tak jak si představoval. Po prohlídce domu vyšel balkónovými dveřmi na terasu odkud byl překrásný výhled na zahradu plnou květů a bazén s ohřívanou vodou. Lehl si tedy do houpací sítě a v duchu vychutnával slastný pocit štěstí. Tento pocit štěstí přerušila neomalená myšlenka: "Jak to, že jsem kolem sebe viděl jen lidi dokonalé postavy ve tváři žádná vráska? Kam se poděli staří lidé, žijí tak šťastně, že nestárnou? Proč když je tu tak úžasně, tak je to pořád malá vesnice?
Po nějakém čase začal zjišťovat, jak to v té vesnici vlastně chodí a do zápisníčku si zapsal několik pravidel, které tam vypozoroval:
V Dokonalostíně je zakázáno si stěžovat na cokoli, protože každý si vydělá tolik, aby si koupil všechno co si přeje-nic není problém.
V Dokonalostíně nemohou bydlet ti, kdo zestárli a potřebují pomoc druhých a ti, kdo onemocněli tak, že jsou na obtíž společnosti déle než jeden rok-musí se vystěhovat jinam.
Dětí v dokonalostíně je jen tolik, kolik si přejí mít rodiče, musí mít všeho dostatek, vše co si přejí. V případě nutnosti, obec pomůže vzniklé problémy vyřešit.
Občan Dokonalostína dbá na dokonalý vzhled i vystupování.
Honza si najednou uvědomil, že se rychle musí nahlásit na plastickou operaci, protože mu odstává pravé ucho, musí začít sportovat, protože má nějaké to kilíčko navíc a začít chodit do kursu "Dokonalost sama" pro novousedlíky.
Čas plynul a Honza zase jednou seděl v houpací síti a začal přemýšlet o tom jak se v Dokonalostíně žije. Byl zklamaný, protože místo, které si vysnil, kde se má žít bez problémů, konfliktů a v kterém má všechno, co si jen přeje, není místem, kde by byl šťastný. Má sice všechno a je přesto smutný. Cosi mu scházelo, ale co? Vrtalo mu hlavou. Odkudsi v srdci se začala rodit odpověď: "Je to proto, že lidské srdce počítá se slabostí svou i druhých. Ve slabosti, kterou si mi lidé jen těžko přiznáváme se rodí potřeba někoho druhého, pravé lásky. A když ten druhý není?" Ozval se ze srdce hlas.
"Vždycky je! Ale někdy si myslíš, že ten někdo musí být člověk a on to je Bůh."

29.07.2008 15:03:43 | Autor: Zdislava | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se