« Úvod | Most »

Postní doba

Už před pár lety jsem narazila v jedné polské knížce na pěkný příběh, takovou pohádku. Je v ní skryto kus moudra. Tak mě napadlo, že se s vámi o něj podělím. Bohužel už si nepamatuju z které knížky to bylo a taky se omlouvám za ne moc kvalitní překlad, moc mi ty cizí jazyky nejdou, ale doufám, že i přesto se bude líbit.

stopa

Příběh pouště Hagar

Všechno se začalo na hranici sluncem spálené pouště Hagar, v malé oáze ležící kousek od vysokých hor. Tam se kdysi usídlil národ Hu. Byli to hrdí kočovníci pouště, chodili ve velkých černých pláštích a jejich náčelníkem byl Velký Huak.
Jednou se Velký Huak rozhodl, že už je načase oženit svého syna Hena. Vybral pro něho krásnou dívku, která se jmenovala Sára. Smutné bylo, že srdce krásky už dávno tlouklo pro jiného válečníka. Jmenoval se Adrian a žil daleko za pouští.
Sára však nemohla odmítnout přání Velkého Huaka a s nářkem se začala připravovat na zásnuby. Tehdy jí její mladší brat Filip navrhl: „Poslouchej Sáro, uděláme to takto. Až ti Hen dá zásnubní prsten, dáš mi ho. Bez něj se přece nemůžeš vdát. Já s ním uteču a ty budeš předstírat krádež. Budeš křičet a tak se všichni budou snažit mě chytit a prsten mi vzít a tak pozdržíme námluvy. Já se schovám do černé jeskyni a ty druhý den před svítáním pro mne přijdeš. Pak se společně vydáme za Adrianem.“
Tak jak to Filip naplánoval, tak se i stalo. Když Sára viděla, že Filip je s prstenem už daleko a je téměř nemožné ho chytit, začala křičet: „Zloděj, chyťte ho!!!“
Muži sedli na velbloudy a snažili se Filipa dohonit. Chlapec však zmizel v černé jeskyni a tak muži Filipa nenašli. Hledali ho až do pozdního večera, pak zmoženi únavou a neúspěchem se vrátili zpět do tábora a šli spát.
V noci, když už byl úplný klid opustila Sára stan a vydala se do černé jeskyně za Filipem. Ten už na ni netrpělivě čekal.
Černá jeskyně se nacházela na nebezpečném místě a tak v nich vyvolávala pocit strachu. Ti, co se odvážili vejít do těchto míst se již nevrátili. Ráno tedy Sára a Filip pokračovali v cestě. Vydali se nebezpečnou úzkou pěšinou podél skal. Cesta byla náročná a oba byli unavení a vyhládlí. Proto se jejich srdce zaradovalo když po několika dnech nalezli v malé roklině stan.
Opatrně se přiblížili k němu a v tom uslyšeli jak se zevnitř ozval hlas staré ženy. „Vítejte, pojďte dál, sedněte si a odpočněte si. Máte za sebou kus nebezpečné cesty.“ Všimla si, že se jí bojí, ale i přesto v klidu pokračovala v hovoru. „Jmenuji se vědma. Vím, kdo jste a kam máte namířeno. Máte před sebou těžkou cestu. Ale abyste mohli přejít poušť Hagar musíte dodržet moje rady. Když je dodržíte, dojdete k cíli.
Dobře si zapamatujte: když budete mít žízeň a dostanete vybrat si chutné pití nebo obyčejnou vodu, musíte se ovládnout a zvolit si vodu. Když budete mít velký hlad, jezte jídlo poctivé, ne pamlsky a myslete na dny další. Naučte se dělat si zásoby. Bojujte s tím na co máte chuť. Poušť Hagar je krutá ničí slabochy. Přežít v ní mohou jen silní, ti kdo se umí ovládat.“
Po těch slovech stařena zmizela.
Den co den, noc co noc, přes hory i údolí. Stále byli blíž k milému Adrianovi. Konečně dorazili k malé oáze, kde tábořil malý kmen neznámých kočovníků. Oáza vypadala velmi podobně jako ta kde bydlel Adrian, ale přesto byla zvláštní. Sára to cítila a tak byla opatrná a nedůvěřivá. Před hlavním stanem ležel krásný koberec a na něm mísy s lahůdkami, ovocem a nápoji. Filipovi zářily oči radostí. Do teď se živili kůrkami tvrdého sýra a hltem vody. Znenadání se u stanu objevil muž v bílém plášti.
„Všechno, co tu je, je připraveno pro vás, jezte! Už dlouho na vás čekám. Mám pro vás připravené mléko, vodu, datle, taky maso a chléb. Všechno pro vás. Nemějte strach!“
Ten člověk měl velice zvláštní výraz v tváři a pronikaví pohled, ale jeho hlas zněl sladce a příjemně.
„Sáro znám tvé jméno. Vezmi si ty výborné datle.“
Sára si vzpomněla na dobré rady vědmy, poděkovala za čerstvé datle a vzala si ty přezrálé. Filip se zatím vrhl na ty čerstvé. Muž mezitím donesl čerstvé kozí mléko. Sára znovu poděkovala a nevzala si. Filip s velkou chutí vypil plný džbán.
Muž se usmíval.
Když už se zešeřilo řekl jim: „Zůstaňte zde. Můžete spát v mém stanu!“ Filip souhlasil a schoulil se do hebkých přikrývek. Sára však myslela na svého Adriana, nemohla se spokojit s takovým vrtkavým pocitem blaha. Bylo jí líto Filipa, snad nezapomněl na rady vědmy? Zůstala venku a uložila na tvrdé rohoži ke spánku. Ráno Sára vzbudila bratra, aby pokračovali v cestě. Filipovi se nechtělo. Oáza byla krásná a bylo mu zde dobře. Otočil se na druhou stranu. Sáře vyhrkli slzy do tváře, musí jít dál sama. Muž v bílém za ní volal: „Zůstaň se mnou dám ti všechno, co budeš chtít!!“
Když se postava Sáry vytratila z obzoru, podíval se muž na Filipa. Jeho tvář byla plná hrůzy. „Teď uvidíš, co se stane se slabochy, které ulovím ve své oáze!“
Mávl rukou a Filip na sobě pocítil, že se v něm cosi mění.
„Staneš se hloupou antilopou, která se nedokáže ovládat, zároveň však zůstaneš chlapcem bez vůle. Budeš do poloviny chlapcem a od poloviny antilopou!“
Od této chvíle už Filip nedokázal promluvit. Z jeho úst se vždy jen vydral smutný bekot antilopy. Se lstivým smíchem mu muž přehodil silný provaz kolem krku a uvázal ho k dřevěnému kůlu.
Sára zatím bloudila pouští a hledala svého Adriana. Její vyčerpané tělo bezvládně padlo do sluncem rozpáleného písku. Byla tak slabá, že ani neslyšela přicházejícího k ní mládence, oblečeného do modrého pláště. Sklonil se k ní a zašeptal její jméno.
„ Sáro, Sáro, to jsem já, tvůj Adrian! Poznáváš mě?“ Hlas mládence jí dal novou sílu. Vždyť to je hlas Adriana! „Dokázala jsi odolat nástrahám pouště.“ Pak vyprávěla se slzami v očích o svém bratru Filipovi.
„Nedělej si starosti o Filipa moje milá. Pojď se mnou budu bojovat s tím, kdo ho uvěznil. Poušť Hagar odměňuje ty, kdo zvítězili nad pokušením.“
Když se dostali zpět na místo, kde měla být oáza muže v bílém plášti, nalezli jen samí písek a v něm do kruhu zabodané meče. Uprostřed kruhu se náhle objevil duch pokušení, muž s krutou tváří a u jeho nohou ležící Filip. Napůl chlapec a napůl antilopa, přivázaný jak zvíře provazem s plným břichem.
„Adriane!“ řekl muž. „Jestli chceš Filipa, musíš překonat všechny meče, on totiž patří mě.“
A dále pokračoval s krutě výsměvným tónem v hlase. „Máš, ale sílu, abys nade mnou zvítězil?“ ¨
„Duchu pokušení, jsi zbabělec.“ Odpověděl Adrian. „Útočíš na slabé! Jestli máš takovou moc, poraz mne.
Pak se rozpoutal velký boj o Filipa. Válka trvala mnoho dnů. Zlí duch byl silný, jeho meče zraňovaly Adriana hlubokými ranami. Adrian byl však zvyklí na rány mečem a tvrdý život na poušti. Nakonec duch pokušení neměl tolik síly a odhodlání a tak utekl. Filip se znovu stal obyčejným chlapcem. Pochopil jakou cenu má otroctví vlastních žádostí a jakou svoboda. Pochopil, že když slabím je udělena pomoc od silných, společně mohou vítězit nad překážkami života. Takoví je zákon pouště Hagar.

slunečnice
21.02.2009 14:14:28 | Autor: Zdislava | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se